Vo psaní vo nepsaní

Jaké chceš to víno? Prej pro inspiraci…

Bílééé!

Ani jsi mi nedala. Hrůza! Cokoli, co udělám, bude teď v nějaký povídce. Báječný. Ty snad nakonec neodjedeš nikam! A já mám zítra hospodu s Honzou.

Silný obraz. To je, oč tu běží. Z něj budu pomalu tahat nitky příběhu. Taková byla představa o začátku.

Louže. Lampa. Z lampy kužel světla. Jinde stín. Šerosvit. To bude Schikaneder, nejspíš.Ve světle kdo? Ten, kdo stojí v louži.

Panebože, dyť je to čtenář.

Tak jinak. Tak mi něco diktuj. Co bys psal ty?

Pomalu klouzal vlhkým jazykem do jejího roztouženého klína.

Cha chá!

Tak chvíli pracuj. Já chci jen koukat na televizi. Mám toho fakt hodně rozpřemejšlenýho…

Já nepracuju, já píšu.

Příšernost možností, ta zvrhlost potenciality, ta sprostá volba, která v jednom okamžiku zahubí vše, co mohlo být! Proč tuhle větu nepřepsat? Proč ji třeba úplně nevymazat?

Tohle jsem už někde četla… Linhartová?… Petříček?

No výborně. A jsem v koncích. To brzo.

A proč by to mělo někoho zajímat?

Žádný takový – jinak. Za prvé: nápad, námět, obraz. Představa, kam to půjde. Třeba i kreslit pavouky! Nebo nástěnka, lístečky, špendlíky. Kde jsem to jen…A nechávat si vždycky něco v rukávu. V pravou chvíli to na čtenáře vytáhnout. Chvíli s tím harašit, ať si domýšlí, ať se tetelí… Prdlajs, copak píšu detektivku?

Tak co, jak se ti to zdá? Vo ničem?

Vo ničem. Ale aspoň humorně.

To je smutný... Fakt vo ničem?

No jo, no. A nech mě, mám rozkoukanej ňákej rakouskej film vo konci světa.

Tak já du taky.